Kultura na Šluknovsku

Šluknovsko je charakteristickým územím styku a překrývání kultur tří oblastí : české, saské a lužické. Česká hranice poněkud překvapivě opouští hřebeny hor a vine se po lukách, mezi domy a po toku stružek. Do konce prvního tisíciletí bylo Šluknovsko lesnatým záhvozdím s řídkým osídlením, navazujícím na jižní část slovanské Lužice. Zasahoval sem pravděpodobně kmen Milčanů.
Slovanské osídlení bylo zcela zatlačeno kolonizací ve 13. století, probíhající současně i v přilehlých končinách Saska a Lužice: Převaha německého osídlení byla naprostá. Šluknovsko jako celek bylo v rukou jedné větve rodu pánů Berků z Dubé. Pokračováním vlády oné rodové větve od 15. století byl vznik panství tolštejnského. Za vlády Jiřího z Poděbrad prodali Berkové zadlužené panství saským knížatům Arnoštu a Albrechtovi. Šluknovsko se tak na čas stalo součástí Milčínska, později panství Šlejniců.

V polovině 16. století do Čech přicházel ze Saska protestantismus jako náboženská reformace, navazující na některé zásady českého husitství. Na Šluknovsku se dobře uchycovalo díky těsnému sousedství a převaze německého jazyka. Právě důraz na společenství národního jazyka (do něhož přeložil Luther bibli) vedlo k těsnějšímu kulturnímu sbližováni a tak je možné hovořit o postupném splývání se Saskem.

Šlejnicovské panství trvalo do českého stavovského povstání (1618). V té době se stal majitelem panství Otto ze Starschedelu, kterému byl majetek pro účast na vystoupení proti císaři Ferdinandovi II zabaven. Třicetiletá válka zasáhla pronikavě do vývoje zdejšího kraje. Zvlášť působivé průchody Švédů zanechaly hluboké stopy. Odstoupením Lužice Sasku v roce 1635 se hranice panství stala hranicí království, ačkoliv tak zcela přesné to nebylo. V těsném sousedství zůstaly až do počátku 19. století dvě enklávy k českému státu náležející. Území kolem Leutersdorfu a zvláště městečko Schirgiswalde stojící pod ochranou panovníka a budyšínské kapituly. Nástup rekatolizace donutil část obyvatelstva k emigraci nejčastěji jen pár kilometrů za hranice. Obyvatelé původem ze Šluknovska posílili saskou Sebnici, prakticky vytvořili Neusalzu, sídlili na mnoha jiných blízkých místech a splynuli s místními obyvateli.

Katolická reformace nebo, viděno v protikladu k protestantismu - protireformace se úspěšně prosadila. Barokní kultura a zbožnost pronikly do zdejšího kraje a do značné míry mají zásluhu na tom, že Šluknovsko se udrželo v rámci českých zemí, protože místo dřívější duchovní jednoty se Saskem, nastoupil protiklad v náboženské a tím i kultuní orientaci. Ještě v 19. století měl zdejší kraj pověst "černého kohouta", totiž území odkud pocházelo nejvíce kněží z litoměřické diecéze. První litoměřický biskup byl hrabě Arnošt Šlejnic a Šluknovsko bylo rodištěm dalších dvou biskupů. Slavný Kindermann z Království se v 18. století proslavil jako reformátor školství. Ohniskem rekatolizace byl kapucínský klášter v Rumburku a udržovatelem tradice byl klášter redemptoristů ve Filipově.

Již v 16. století počíná orientace zdejšího poddaného lidu na zpracování lnu a výrobu plátna. Po zotavení z třicetileté války nastal tlak nové vrchnosti na poddané a stupňování robotních povinností. Odpor robotníků vyvrcholil za selského povstání roku 1680. Další vývoj také ukázal, že i rozvoj plátenictví musí být spojen s postupným vyvázáním z pout nevolnictví, protože se jedná již o podnikání rázu kapitalistického. Kapitálově silní slezští a sasští kupci skupovávali na Šluknovsku surové plátno a jeho úpravu prováděli za hranicemi. Nakonec z něj byl výhodný vývozní artikl. Teprve za vlády císařovny Marie Terezie (1740 -1780) došlo k prosazení hospodářské politiky, usilující o bělení a barvení plátna přímo v centru produkce (Alsonova manufaktura v Rumburku). Domácí kapitál pak dal základ ke vzniku místního textilního průmyslu, zejména v poslední třetině 19. století.

Ve vývoji kraje po roce 1918 sehrála určující roli rozsáhlá hospodářská krize let třicátých, která přivedla severočeský textilní průmysl prakticky ke zhroucení. Uspíšila rozmach národnostních záští a třenic, které vedly až k Mnichovu. V roce 1938 se Šluknovsko - vzhledem ke své poloze - pokládalo za vojensky nehájitelné. V roce 1945 bylo osvobozeno převážně vojenskou akcí 2. polské armády ve dnech 8.-9. května. Podmínky pro další vývoj byly ztíženy vysídlením a následně neúplným osídlením oblasti, která je komunikačně odlehlá a podnebně drsnější než jiné části Severních Čech. Spolu s politickými poměry to vedlo ke stagnaci ekonomického vývoje zejména v dříve velmi lidnatých venkovských obcích. V současné době se při rozvíjející spolupráci mezi jednotlivými obcemi a městy Šluknovska začínají objevovat první náznaky k návratu oblasti mezi prosperující části České republiky.


Napsali RNDr. Miroslav Honců a Ladislav Smejkal

DALŠÍ INFORMACE: http://www.Sluknovsko.cz