Nejdříve vychovatelka a učitelka ZŠ, začínala v šestnácti letech zájmově s baletem. Vzpomíná: K folkloru, konkrétně do Olšavy v Uh. Brodě, mě přivedla na podzim v roce 1966 moje kamarádka a bývalá spolužačka ze základní školy Růža. Lidový tanec mě tolik zaujal, že jsem se ihned do souboru přihlásila jako tanečnice. Olšava v té době omlazovala taneční složku, a tak nebyly problémy s přijetím. Tancovala jsem a brzy - v sedmnácti až osmnácti letech - jsem se začala ohlížet po svém životním ideálu. Maminka mi v tehdy říkala: Ty si budeš tak dlouho vybírat, až ti nakonec bude dobrý Žítkovčár.

Aniž by to v té době tušila, její slova se naplnila. Jak k tomu došlo? V té době již hrával v Olšavě můj budoucí manžel Jan Rapant. Nějak mě okouzlil a já jsem se zahleděla do tohoto malého tmavovlasého nenápadného mládence a asi za osm měsíců (v srpnu 1967) z toho byla svatba. Nejprve jsme bydleli u manželových rodičů v Bojkovicích, kam se v roce 1964 přestěhovali právě ze Žítkové, pak jsme dostali byt ve Starém Hrozenkově, kde manžel učil a už v té době působil v místních souborech Kopaničár a Kopaničárek. A tak jsem se spolu s ním kromě Olšavy (kde jsem setrvala až do roku 1980) začala věnovat i těmto místním souborům. Zprvu jako tanečnice a zpěvačka, po několika letech i jako vedoucí souboru Kopaničárek a vedoucí taneční složky souboru Kopaničár. Oba soubory vedeme s manželem téměř třicet let. Naše vzájemná manželská spolupráce nám i souborům přinesla řadu úspěchů na soutěžích, přehlídkách a festivalech. Jedním z důvodů je skutečnost, že můj manžel je rodilý Kopaničár, velmi dbá na přesné dodržování kopaničárského nářečí, hudebního i tanečního přednesu.

Těžko bych se dopočítala dlouhé řady vystoupení a úspěchů. Se souborem Kopaničár jsme absolvovali i několik zahraničních zájezdů; navštívili jsme Rumunsko, Slovensko, dvakrát Polsko, třikrát Španělsko. Ráda vzpomínám na Goralský festival v polském Zakopaném, kde jsme se v silné konkurenci evropských souborů umístili na třetím místě. Velmi úspěšný je i náš dětský soubor Kopaničárek. Získal řadu ocenění a úspěchů na okresních a krajských přehlídkách dětských souborů, velmi úspěšné byly pro náš soubor především poslední roky. Předloni i letos soubor Kopaničárek postoupil na Zemskou přehlídku moravských a slezských dětských folklorních souborů v Kroměříži a Liptále. Letos v červnu jsme s Kopaničárkem nahráli i vlastní CD s písněmi z Kopanic. Každoročně připravujeme a účinkujeme s našimi soubory na významných starohrozenských akcích - Kopaničárských slavnostech a Dožínkách. V té době ani nevím, kde mi hlava stojí, protože kromě návštěv příbuzných (vlastně na ně ani nemám čas) mám hodně starostí s krojovým vybavením souborů a s programem. Kam byste se v té době podívali, všude byste viděli hromady krojů, hudebních nástrojů a dalších rekvizit.
Jsem velmi ráda, že se folkloru věnuje téměř celá naše rodina. Nejstarší syn Marián jako muzikant, starší dcera Jana jako tanečnice a zpěvačka, a její dvě děti (naše vnoučata) Julián a Johanka jako muzikanti. Přes všechny ty starosti z toho mám velkou radost a asi bych bez toho už nedovedla ani žít.

Pedagog, muzikant, zpěvák a umělecký vedoucí souborů Kopaničár a Kopaničárek se narodil v Žítkové, v obci, která je jednou z osad starohrozenských Kopanic.

Při svém vyznání vzpomíná: Oba moji rodiče pocházeli rovněž z Žítkové. Naše rodina byla velmi početná; bylo nás celkem jedenáct dětí. Vztah k lidovým písním Kopanic jsem zdědil po rodičích. Maminka při péči o početnou rodinu neměla ani čas na odpočinek a často jsem se divil, kde se v té drobné nenápadné ženě bere tolik životní energie. Život neměla lehký, ale nestěžovala si. Na zábavu neměla čas, a tak si při práci často zpívala. A to zpívání jsem zdědil po ní. Vyprávěla mi, že jednou - když mi byli asi čtyři roky - jsem se zatoulal. Našli mě podle zpěvu; seděl jsem na poli v obilí, hrál si s klásky a zpíval. Jako školák jsem si zpěvem krátil pěší túry z Žítkové do Starého Hrozenkova. Můj otec Jan Rapant byl lidový muzikant, samouk. Hrával na housle asi do roku 1947 ve své muzice (housle, harmonika, křídlovka a buben) na svatbách, rodinných oslavách a zábavách. Na přelomu let 1947 a 1948 byl ve Starém Hrozenkově založen Slovácký krúžek, pozdější Kopaničár. Otec byl prvním primášem jeho hudecké muziky.

A jak jsem se já dostal ke hře na housle? Otec si občas pozval některé své kamarády (Františka Šišláka z Vápenic nebo Jana Gorčíka ze Starého Hrozenkova) na návštěvu a při štamprlce jen tak ve dvou (prim a kontry) hráli a zpívali naše kopanické písničky. Otec měl svůj zvláštní styl, takový řízný tvrdý, jako sám život na Kopanicích. A mě ta jejich hra natolik okouzlila, že jsem se chtěl naučit hrát také, abych si mohl třeba jen tak pro sebe, pro potěšení zahrát. Nikdo mě k tomu nenutil. První housle zvané "čtvrtky" jsem dostal od kamaráda - syna F. Šišláka. Zpočátku jsem hrál - nehrál za skříní v koutu ložnice. Když rodiče viděli, že o housle mám opravdový zájem, zajistili mi výuku u učitele Bedřicha Voltnera. Další základy hry na housle jsem získal až při studiu na škole v Kroměříži. Zde jsem během studia hrál ve studentské hudecké muzice s primášem Mirkem Vlkojanem. Také na vojnu k pohraniční stráži rukovaly se mnou. V důstojnické škole v Bruntále jsme dali dohromady cimbálovou muziku a jezdili po okolních obcích na různá kulturní vystoupení. Po vojně jsem jako učitel nastoupil na školu v Březové a po roce jsem přesídlil na dvojtřídní národní školu v Lopeníku - Březovsku. V uherskobrodské Olšavě jsem v letech 1963 až 1969 hrál terc, kontry a u písní a tanců z Kopanic i prim. Tady jsem poznal i svoji manželku Marii. Náš společný zájem o folklor se přenesl i na děti - syna Mariána i dcery Janu a Štěpánku. Všechny už od mateřské školy tančily a zpívaly v dětském souboru Kopaničárku. Marián později začal hrát a u muziky zůstal dodnes. Jako zpěvák jsem nahrál písně z Kopanic v Čs. rozhlasu Brno nejen s Olšavou, ale také s BROLNem. Významnou měrou (výběr, úprava písní, průvodní slovo) jsem se v roce 1999 podílel na vydání prvního CD písní z Kopanic s názvem Okolo Hrozenka.

Od roku 1969, kdy jsme se přestěhovali do Starého Hrozenkova, se s manželkou věnujeme souboru Kopaničár; já jako umělecký vedoucí a primáš hudecké muziky, moje žena jako choreografka a vedoucí taneční složky. Od roku 1975 vedeme společně i dětský folklorní soubor Kopaničárek. Pro oba soubory připravujeme s manželkou Marií všechna vystoupení a pásma.
Lásku k lidové písni a hudbě jsem zdědil po rodičích a zůstane mi po celý můj život. A jsem rád, že mám v tomto směru následovníky ve svých dětech, vnoučatech i v řadě mladých z našich souborů.