Po měsících uplynulých od festivalu stále výrazněji vzpomínám na diváckou atmosféru a tvůrčí pohodu, která festival provázela. Vstoupil jsem do zkušeného a sehraného programového týmu (J. Režný, Z. Bláha, K. Krasnický, Z. Mišurec) vedený ředitelkou festivalu (E. Dresslerová) a z počátku jsem měl určité obavy, zda jsem přijetím spolupráce udělal dobře. Tvořivá atmosféra týmové spolupráce a zájem vytipovaných a posléze oslovených dětských dudáků i několika souborů mi dal v mém uspořádaném a zdařilém dětském pořadu Cestou, necestou, dudáčci jdou krásnou odpověď. Udělal jsem dobře. Poznal jsem nové a pro děti i folklor nadšené lidi, jejichž posláním je práce s dětmi a jejich výchova. Totiž učitele. Vzdělané a pro věc zasvěcené. Dětem dokázali vštípit lásku k české lidové kultuře, k lidové písni a hudbě, k tradičnímu lidovému nástroji, jímž po staletí dudy v české kotlině jsou. Moje pozvání k účinkování na festivalu ve Strakonicích bylo pro mnohé překvapením a výzvou: Budou hrát ve Strakonicích před dudáky z celého světa! Věřte, o to více se snažili nezklamat důvěru autora pořadu, pořadatelů festivalu i svých rodičů, potažmo učitelů. V této souvislosti si dovolím citovat ze zprávy Z. Mišurce, hodnotitele festivalu: Pořad Cestou, necestou, dudáčci jdou ve mně vyvolal radostné pocity, že v dětských dudáckých muzikách mají u nás dudy záruku, že nevyhynou, že v rukou naší mládeže dál budou žít a hrát pro radost a potěšení nás všech i generací budoucích. Též mne na něm potěšila skutečnost, že se v něm více než v jiných pořadech zpívalo.

Na strakonický dudácký festival rád vzpomínám. Sešla se zde početně velká rodina - tvořená téměř 700 osob - hudebníků (i tanečníků) z celého světa. Od čtvrtečního večera až do nedělní noci doslova hučely dudy 20 folklorních skupin ze 14 států před zcela zaplněným hledištěm na hradním nádvoří, v přírodním hledišti letního kina, v sále Městského domu kultury, nebo jen tak pro radost hráčů i jejich posluchačů tu i jinde v ulicích města, na chodbách ubytovny, v parku i na koupališti. Prostě všude se po čtyři dny fantasticky hrálo, zpívalo, bavilo a poslouchalo! Velké i ty menší hudební formace (největší byla španělská z Orense čítající téměř čtyři desítky hráčů!) poutaly pozornost desítek tisíc návštěvníků i dvou přítomných ministrů české vlády - ministra kultury P. Dostála a ministra školství, mládeže a tělovýchovy E. Zemana. A věru, bylo co poslouchat a bylo se na co dívat. Zřejmě největší ohlas však sklidil gruzínský dětský taneční soubor, který však svá vystoupení měl doprovázené zvukovou nahrávkou gruzínské lidové hudby. Hodnotitel festivalu Z. Mišurec o nich uvedl: Nejhlasitější odezvu mezi diváky měl gruzínský dětský soubor Sakartvelo, v němž doslova malí chlapci opravdu mistrně napodobovali tance dospělých mužů (!). Za jejich obdivuhodný výkon jsem jim i já zatleskal, ale rozmýšlel bych se zatleskat jejich vedoucím, protože - dle mého soudu - vedou soubor směrem, který nerespektuje potřeby zdravého tělesného i duševního vývoje v tomto dětském věku. I já si myslím, že recenzent správně styl a práci malých Gruzínců popsal. Pravdou je, že na scéně byl úsměv a obrovské nasazení naprosto nezbytné a samozřejmé, když vše bylo navíc sledováno šesticí pozorných očí tří nekompromisních vedoucích! V zákulisí (po opadnutí nadšení z tance a atmosféry vystoupení) však byly vidět i slzičky, bolavé nohy a bolestí tlumené úsměvy... Exotiku festivalovým pořadům dodali nejen Gruzínci, ale také například tajuplně nazvaná skupina Te Hau Taki z Nového Zélandu. Citujme opět Z. Mišurce: Výstup jejího dudáka a harmonikářky jsem prožil až k hranici citového dojetí a to ve chvíli, kdy dvěma česky zpívanými písněmi - jednou z nich byla chodská Zelený hájové, bejvaly ste moje... - sobě i nám všem připomenuli rodnou zemi svých byť i německy mluvících praotců, kteří se v šedesátých letech minulého století odebrali do této daleké země. Obrovský entuziasmus a životní dravost se zase na diváky přímo valily z bezprostředních vystoupení muzikantů holandské skupiny Hailander. Pozornost diváků ovšem zauj ali také Rumuni, Poláci, Francouzi a, samozřejmě, ve Strakonicích zřejmě nejoblíbenější Skotové. Slováci měli ve Strakonicích loni svůj vlastní pořad, který byl zajímavou přehlídkou jejich tradiční dudácké hudby. Škoda jen, že zařazení tohoto netradičně pojatého pořadu s převahou vesnických interpretů (lidových muzikantů, zpěváků i tanečníků) počátkem odpoledne mělo odezvu v menším počtu diváků.

Moje vzpomínky na strakonický festival po novém roce ožily při poslechu zmíněného CD Kontrasty. Připravil je (kdo jiný, než zakladatel festivalu a duchovní otec programové přípravy) Josef Režný. Kompaktní disk prezentuje v čase necelých 40 minut dudy v různých rovinách stránky interpretační i technické. Josef Režný na přebalu oznamuje: Máte jedinečnou možnost zaposlouchat se do skladeb v podání např. unikátních píšťal, které znali již staří Féničané, do zvuku archaických dud a píšťal, které byly kdysi domovem v rozsáhlých oblastech Přední Asie i severní Ameriky. Zaposloucháte se též do lidové hudby středoevropských oblastí, kde se dudy sdružovaly v dudácké muziky s houslemi, klarinety, místy malým cimbálkem, harfou, niněrou, fagotem, harmonikou a mnoha dalšími nástroji. CD Kontrasty obsahuje nahrávky hudebníků z Německa, Španělska, Rakouska, Itálie, Holandska, Francie a České republiky. Dudy se v jednotlivých skladbách představují v zajímavých zvukových seskupeních při doprovodu lidových písní a tanců tak, jak se nám dochovaly v proměnách prostoru a času, jak zněly u dvora, v kostele, v hospodě, ale i v rytmech jazzu, uzavírá svůj úvod J. Režný. Věru pěkná vzpomínka i poslech.